Tajemná kniha - 4. kapitola

Vážení rodiče a žáci,

máte jedinečnou možnost začíst se do tajemné knihy od záhadného autora. Tento autor je naším žákem či žačkou, a zatím si přeje zůstat v anonymitě. V současné době píše knihu, která ještě nemá jméno. Každý z vás, kdo se začte do úvodní kapitoly, může poslat autorovi návrh jména pro celou knihu. 

Jako návštěvníci našeho školního webu budete mít výjimečnou možnost - čtení na pokračovaní. 

Každý týden zde uveřejníme celou jednu kapitolu z knihy.

Můžete tak číst na pokračování napínavé čtení. Pokud byste měli připomínky, vzkazy pro autora, či přímo nápad na název knihy, pište zprávu na simandlova@zsweberova.cz

Pokud budete toužit poznat našeho šikovného a tajemného autora, jste zváni v březnu do Městské knihovny Smíchov, kde se bude konat autorské čtení


kapitola 4

„Milý deníčku,

byla jsem hodně vyděšená,že jsem nezavřela oko celou noc. Samozřejmě kvůli Amy, ta holka mě dožene k šílenství! V tom všem zmatku a překvapení jsem si zapomnělas tebe psát. Včera jsem viděla něco opravdu divného. Něco hrůzostrašného, co mi z Amy nahnalo pořádný vítr, ne doslova hurikán. Nevím, jestli se mi povede zahnat vůbec strach z její přítomnosti. Co když se z ní stal netvor? A co když to byly jen vidiny nebo nějaké halucinace z toho popcornu?“

Přestala jsem zrak upírat do deníku a zadívala se z okna, z okna, odkud Amy vycítila hrozbu, z okna, ze kterého se dívala. Ne, nic jsem neviděla! Viděla jsem ten záblesk v jejích očích. Ten zvuk jejího sykotu, chrčivý, nemilosrdný a strach nahánějící. Ty bílé a blyštivé tesáky, jejich záblesk. Ty napjaté svaly a šlachy, byla připravena k útoku, zabít někoho či něco, ale co? Co byl ten důvod toho zasyčení? Zrak upírala ven, někam do neznáma, někam do tmy a tajuplnosti noci. Někam k lesu a údolí. Stále jsem cítila ten mráz na zádech, jenž  mi málem zastavil srdce, naježil chloupky po celém těle, co mě odkázal tomu hrůznému pohledu a přinutil zůstat na místě. V tu chvíli jsem nebyla schopna slova ani pohybu. Sotva jsem se držela na nohou, můj mozek odmítal spolupracovat a ruce se mi roztřásly, že jsem upustila Jenninu misku na cereálie s popcornem. Ten její výraz, kamenný a hrůzostrašný.

Po chvíli jsem zaklapla deník a přešla k oknu. Zahleděla jsem se k černo černé obloze poseté hvězdami a bílou září měsíce v srpku. Noc byla tichá a studená s jemným vánkem, který nutil stromy k tanci do jeho rytmu. Ševel trávy zněl jako zpěv a šeptání stromů jako tiché diskuze lidí. Hvězdy se na ně dívaly shora, jako kdyby byly zvědavé na to dění dole na zemi. Vyhlížely jako perly na dně moře, jež se topily v hlubinách. Avšak když vítr ustal, noc se mi zdála ještě více osamocená a pustá. Náhle se z pod temného stínu starého dubu u cesty vynořila postava. Byl to kluk, hezký kluk, vyhlížel na stejný věk jako já. Zaostřila jsem a pozorně si ho prohlížela, jak přešel pod uliční lampu. Bylo nezvyklé, že vůbec v tuto dobu chodí někdo v tak odlehlé vesnici jako je Čichov ven. I když noc byla chladná, měl na sobě černé upnuté tričko, přes které vynikaly jeho břišní svaly a mohutné paže. Na sobě měl tmavé potrhané džínsy a hnědé boty. Jeho vlasy byly jako ze zlata a rozcuchané do všech stran. Vypadaly jako záře slunce a čistota anděla, bez poskvrnky až nevinné. Do očí jsem mu neviděla, ale divně se rozhlížel kolem. Byl tak tajemný a vysoký, že byl z něj až strach. Čišel z něj respekt, energie a síla. Nepopsatelná síla. Ta energie, jež vířila kolem něj jako vítr. Za pár okamžiků zkoprněl a vyrazil jako šelma zpět k dubu do tmy noci. Neviděla jsem tam, protože byl zahalen jeho stínem. Věděla jsem však, že není něco v pořádku. Tichem se ozýval sykot, známý sykot jako u Amy, ale něco mě znepokojilo mnohem, mnohem více. Hlasité oddechování, chroptění a řvaní. Řvaní záchvatu zuřivosti a hladu, řvaní, které zabíjí. I přesto, že bylo všude ticho a řev se ozýval v dáli, nebyl tak hlasitý, aby vzbudil ostatní spící lidi. V dalším okamžiku jsem uslyšela tasení ostří a záblesk. Stvoření zaúpělo a přehlušil ho hlasitý pád. Můj instinkt věděl, že je to bezvládné tělo, jež padlo k zemi, ale mé já tomu nechtěla věřit. I když jsem nic neviděla, jen jsem slyšela tlumené zvuky, věděla jsem, že duše opustila tělo a zamířila do nebe či pekel. Ze stínu se vynořil kluk, ten, kterého jsem viděla před tím, ale nebyl to tak docela on, jeho výraz byl ještě chladnější, tvrdší a jeho vlasy byly rozčepýřené do stran a neupravené. Už mu nedopomohly k té andělské čistotě, kterou zářily před chvílí. Vyhlížel jako zabiják…

„Dereku, kolikrát jsem ti říkala, že se máš krotit!“ Řekla Amy s nadměrnou znuděností. „S čím?“ Otázal se nechápavě. „S tím bojem.“ Protočila oči v sloup a nevěřícně zavrtěla hlavou.

„My víme, že se rád pereš a že ti Gaia dala dar síly nově, ale trochu to přeháníš.“ Odvětila Mia stroze. Viděla jsem její nenávistný pohled směřovaný k němu. Mia se dlouho přela a soutěžila s Derekem o dar síly. Gaia mohla dát tento dar pouze jednomu z Mathar lo‘. Proto Mie byl dán jen dar manipulace.

„Dereku, jen se nenech tolik unášet zbytečně, ten zemský démon za to nestál.Vždyť jsme do něj sotva zaryly drápy.“ Pousmála jsem se na něj a ocasem do něj povzbudivě  šťouchla. Za chvíli k nám přišel Angel. Měl už zase podobu člověka. Jeho černé vlasy, které se svěšovaly až k ramenům byly rozcuchané do všech stran, ale vypadal upraveně. Spíše to patřilo k jeho stylu. Měl na sobě bílou košili a šedé kalhoty.

„Věděl jsem, že nebudete potřebovat mou pomoc.“ Ušklíbl se šibalsky. Všichni jsme k němu vzhlédli a já musela trochu naklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Hodil po mně pohledem a já rychle svým uhnula k zemi. Oči, co se na okamžik podívaly ke mně, byly hnědo žluté se zábleskem zájmu. Byl stejně urostlý jako Derek, ale jeho síla nespočívala jen ve svalech, ale v síle vnitřní. V síle, která vyžaduje hodně energie, proto mu Gaia dala dva dary, dar energie a léčení. Málo bojovníků mívá dva dary. Muži mají fyzickou sílu, zatímco ženy mají nadpřirozené schopnosti. Já mám propojení s matkou Gaiou a sílu démona - také dva dary. Avšak jsou dvě síly démonů. Síla dobrá a temná. Já mám tu dobrou. Mohu si vzít jinou podobu než jen podobu kočky, bojovnice Mathar lo‘. Mohu svolat démony všech živlů a požádat o jejich ochranu.  Z myšlenek mě však vyrušila blízkost Angela. „Pozoruje nás.“  Zašeptal mi do ucha a já se znatelně zachvěla. „Ellie?“  Šeptla jsem. Jen přikývl. „Sice bude taky Mathar lo‘, ale je příliš brzy, aby se to dozvěděla, úplněk je až za tři týdny.“ Podívala se mu zpříma do očí a řekla: „Jdu to zařídit.“ A přeměněná zase v člověka vyrazila k jejímu domu.

„Jo,Amy, kde sis nechala boty?!“ Houkl na mě, ale už jsem nemohla odpovědět, protože jsem vyskočila na střechu Ellina domu.

Otevřela jsem dveře a leknutím nadskočila. Na mé posteli seděla nějaká postava. Srdce se mi rozbušilo a nohy nebyly schopny pohybu. Byla jsem jako přimražená k zemi. Chtěla jsem zařvat, ale hlasivky odmítaly poslušnost. Z mého hrdla se ozvalo pouhé chraplavé a koktavé: „ Kdo jsi?“ Postava se zvedla a zamířila ke mně téměř neslyšitelným krokem. Byla zahalena tmou, což mě ještě více děsilo. Viděla jsem jen její stín. Byla blíže a stále přibližovala. Náhlé světlo mě zaštípalo do očí, že jsem je musela zavřít. Pomalu jsem je otevřela a údivem vyjekla. Přede mnou stála Amy a s pobaveným úsměvem se na mě dívala. Oči jí jiskřily jako malé plamínky a stále je ze mě nespouštěla.

„Co tady děláš?“ Promluvila jsem do ticha mého pokoje. „No a není to náhodou jedno?“ Zase ta její arogance! Sevřela jsem pěsti, abych potlačila výbuch vzteku. „No dobře, nemohla jsem usnout, protože jsem se v poslední době k tobě chovala hnusně a se špatným svědomím se mi blbě usíná.“ Prohlásila s přívětivým mrknutím. Tahle věta mě naprosto vyvedla z míry.

„A jak ses sem k sakru dostala?!“ Její úsměv náhle zmizel. „No…….“ zakoktala. Odvrátila zrak a se smutným pohledem se zahleděla na své bosé nohy. Až v tuto chvíli jsem si uvědomila, že je bosa! „Amy, s tebou se něco děje a mě strašně mrzí, když se hádáme a má nejlepší kamarádka se mi nechce ani svěřit!“ Na malou chvíli se naše pohledy střetly. Ta chvíle mě málem rozbrečela. Avšak ona stále mlčela.

„Něco přede mnou skrýváš, já to vím! Proč mi to ale neřekneš,vždyť víš, že mně můžeš říct vše?! Jsem přece tvá nejlepší kamarádka.“ „Já ti to nemůžu říct, i když mě to tíží a nejraději bych ti to řekla, ale neboj, jednou ti to řeknu. Až budeš na tom stejně jako já.“ Nechápavě jsem k ní vzhlédla a chystala se k rychlé odpovědi, ale její hlas mě zarazil. „Promiň...,“ šeptla pouze. Chtěla jsem odejít. Jít od ní pryč. Náhle mě objala.

 „Počkat!“ Vykřikla jsem a vyprostila se z Amynina objetí. „Tenhle okamžik už jsem zažila!“ „Co?“ Podívala se na mě nechápavě.

„No, v pátek jsem přišla ze školy a usnula. Poté se mi zdál sen přesně takový jako tento okamžik. Přišla jsi bosa, pohádaly jsme se, říkala si něco, čemu jsem vůbec nerozuměla a nechtěla jsi mi říct to tajemství! Byl hodně živý, že jsem v tu chvíli nevěděla, co se děje.“ Chvíli bylo ticho a má kamarádka na mě upírala zaskočený pohled, ale po chvíli řekla: „Každý z nás má dar od Gaia a ty ho máš také. Jednou... jednou, až se ti objeví tohle...“ vyhrnula si rukáv a ukázala na své znamení, které už jsem jednou spatřila, „poznáš svůj dar.“ Naposledy mě stiskla a odstoupila dále. „Možná tohle je tvůj dar.“Mluvila podivně a až příliš moudře, takovou Amy  neznám a velmi mě to zaskočilo. Lehce se usmála a řekla: „Doprovodíš mě dolů?“ Jen jsem přikývla a otevřela dveře od mého pokoje. Chtěla jsem něco říct o smyslu, co tohle všechno znamená, proč se to děje a spoustu dalších otázek. V hlavě se mi začal prohánět zmatek. Mé zaskočení stále ještě přetrvávalo a její slova se mi ozývala hlavou. „Tak ahoj. A nezapomeň na to, co jsem ti řekla.“ Pozvedla jsem obočí a její zelené oči se střetly s těmi mými. „Ahoj.“ Řekla jsem tiše a snažila se o úsměv. Mrkla na mě, pohodila svými zrzavými vlasy a zmizela ve tmě.