Tajemná kniha - 3. kapitola

Vážení rodiče a žáci,

máte jedinečnou možnost začíst se do tajemné knihy od záhadného autora. Tento autor je naším žákem či žačkou, a zatím si přeje zůstat v anonymitě. V současné době píše knihu, která ještě nemá jméno. Každý z vás, kdo se začte do úvodní kapitoly, může poslat autorovi návrh jména pro celou knihu. 

Jako návštěvníci našeho školního webu budete mít výjimečnou možnost - čtení na pokračovaní. 

Každý týden zde uveřejníme celou jednu kapitolu z knihy.

Můžete tak číst na pokračování napínavé čtení. Pokud byste měli připomínky, vzkazy pro autora, či přímo nápad na název knihy, pište zprávu na simandlova@zsweberova.cz

Pokud budete toužit poznat našeho šikovného a tajemného autora, jste zváni v březnu do Městské knihovny Smíchov, kde se bude konat autorské čtení


kapitola 3

Seděla jsem na střeše z domu a dívala se na kulatý měsíc v úplňku. Cítila jsem to. Tu energii co kolem mě vířila. Byla jsem tam sama, sama zahalena tmou a svitem měsíce. Obloha byla pokryta nocí a její magickou energií úplně zářila.

„Vítám tě.“  Přerušil nějaký hlas pronikavé ticho noci. Byl sametový, tichý, a přesto jeho ozvěna byla pronikavá a velmi dobře slyšitelná. Pohlédla jsem k měsíci a zkřížila ruce na hrudi k úkloně. Úklona mi byla oplacena prudkým zafoukáním větru a zašuměním moře.„Zdravím tě, matko Gaio.“ Pronesla jsem úctyhodně a přitom znovu zopakovala svou poklonu. Začala stroze a bez zbytečných slov.„Tak jako někteří odcházejí, tak i někteří přicházejí. Tak jako někteří umírají, stejně tak i někteří se rodí. Tak jako něco má začátek, tak něco má i konec. Musí se zrodit nová  Mathar lo´…“

Chvíli se odmlčela, chtěla, abych si to vše nejdříve srovnala v hlavě a poté znovu spustila.„Potřebujeme novou duši, novou bojovnici…“ Chvíli jsem nechápavě hleděla k nebi a snažila se co nejvíce vnímat její hlas, který otřásal mým tělem jako ozvěna.„ Nová Mathar lo‘ bude Ellie.“„Ellie?“ hlesla jsem. Uslyšela jsem jen praskot hořícího dřeva a pohlazení po srsti tepla ohně na znamení. Prudce jsem se zachvěla.„Její znamení se zjeví při posledním úplňku. Bude mocná, ale méně než ty. Ty jsi má nejmocnější dcera, má nejbližší dcera.“ Říkala to stroze a moudře a její věty a slova mě hladila po uších.„Říkám ti to proto, že budeš její Makoá. Máš ji na starost, máš novou bojovnici, kterou od úplňku budeš učit a chránit…“ Vyděšeně jsem valila své zelené dravé oči a naslouchala každému slovu.„ Nezklam mě, má dcero. Budeš dobrá Makoá.“ Zašeptala matka Gaia a se šumem větru, tepla ohně, hučení vody a energií země vířící kolem mě ztichla. Naposledy jsem se uklonila a odpojila se od matky. Rozhovor byl krátký, avšak důrazný a příliš stručný. Matka obvykle mluví dlouho a… Zaznamenala jsem pohyb. Elegantní a pomalý, plížil se blíž ke mně. Ze stínu se vynořila sněhově bílá kočka. Její oči zářily různými barvami duhy a znamení měla ještě neobvyklejší než já.Táhlo se od přední tlapky až kolem ocasu a vytvářelo stejnými barvami jako oči různé obrazce.Tvářila se nepřístupně a klidně, jen lehce našlapávala a její oči se leskly jako samo slunce. Měla dlouhé a hubené tlapky, působily elegantně až božsky. Byla krásná.Vypadala tak něžně, ale přesto jsem se výhružně naježila a zasyčela. Její úsměv rozzářily sněhově bílé tesáčky a já znovu varovně zasyčela. Stále se přibližovala. Náhle bleskovou rychlostí po mně skočila. Avšak já uskočila a vytasila své drápy.„Výborně!“ Promluvil známý hlas nadšeně . Kočka se přestala ježit a usmála se . Znovu mě do očí zaštípal záblesk jejích zubů.

„Matko Gaio?!“ V zápětí se ozvala meluzína a šum moře na znamení. Poklonila jsem se a ze zaskočení se neudržela.„Proč jste to udělala?! “ Vyhrkla jsem opovážlivě, že se Gaia zamračila.„Protože i silný bojovník může selhat, avšak pokud se staneš Makoá, selhání si nesmíš dovolit. Makoá musí být dokonalá. Tvůj instinkt musí být dokonalý, ty musíš být dokonalá. Byla to zkouška, zda-li jsem tě zvolila správně .“ V kočičí tvář se jí znovu zableskly tesáčky. Stále jsem ještě byla zmatená, ale věnovala jsem matce Gaie chabý úsměv. Matka Gaia si mě stále prohlížela zkoumavým pohledem. Připadala jsem si jako pod mikroskopem, když mi začala obcházet dokola a dívala se na mé dozlatova zbarvené znamení, bylo jiné a zakroucené než matky Gaii.„Jsi výjimečná  Amy,  jsi stejná jako já. Jsi má dcera.“ Prohlásila pyšně a při to mě políbila na čelo. Ztělesněnou jsem ji viděla poprvé. Byla nádherná. Byla bohyně. Její doteky mě laskaly po mé zrzavé srsti. Neovládla jsem se a blahem začala vrnět. Byla jsem v ráji, v ráji matkyGaii. Matka Gaia a ostatní z Mathar lo‘ jsou její dcery a synové, ale já jsem jí nejvíce blízká, protože já jediná z kmene mám schopnost být s ní propojená. Já jediná ji slyším, když není ztělesněná. Cítím její energii,její přítomnost…

„Jsi jiná….“ Dokončila za mě. Nevím, jak je možné, že věděla, co se mi honí hlavou? Vždyť je přeci bohyně, všemohoucí, dokonalá a moudrá. Stvořitelka celého kmenu Mathar lo‘. Hlavou se mi honily myšlenky jako hejna ryb.„Amy!?“ Probudila mě matka Gaia z mých myšlenek.

„Ahhheh?“ Zamumlala jsem a vylekaně nadskočila.„Jsi zmatená, tolik nových povinností a informací na jednu noc je příliš, já vím……Ale musíš být silná, přeci jsi bojovnice Mathar lo‘ a budeš Ellienina Makoá.“ Pohlédla jsem jí do očí, jejich duha z nich vyprchala a nahradil ji starostlivý pohled. Její náhlé promluvení mě znovu vyrušilo z myšlenek.„Jsi jako slunce, když rozzáří ranní oblohu. Jsi jako když měsíc a hvězdy dominují obloze přikrytou pláštěm a stínem noci, stejně tak krásná, stejně tak mocná.“ Pousmála se a pohladila mě po tváři. Její ocas se zavlnil a zmizela ve tmě noci. S jejím odchodem zapraskalo dříví a zafičel vítr s omamnou vůní rozkvétajících květů. Na znamení jsem se poklonila a na čele mě zastudil studený proud vodní energie. Jen na tu malou chviličku jsem byla na vrcholu blaha, ale příjemný pocit rychle zmizel i s vodní energií vířící kolem mě. Gaia odešla a na rozloučenou mi zavál jemný větřík do vlasů.Byla jedna hodina ráno a já seděla u okna a dívala se na měsíční krajinu. Upřeně jsem se dívala na údolí osvícené měsíční bílou září. Často jsem si představovala, jak v údolí tančí víly s věncem na hlavě a se sametovým smíchem se chichotají. Kolem nich cválali jednorožci a někteří se stavěli na zadní nohy, jako kdyby se také pokoušeli o tanec.„Zpět do reality!!“ Zaječela jsem na sebe v duchu. Hlavou mi vrtala Amyna slova. To její pouhé promiň, to si myslela, že jí to jen tak odpustím?„Promiň.“ Ozvalo se mou hlavou. A znovu jsem viděla před očima její psí pohled, který byl upřen do země a bál se mi podívat do očí. Amy se obvykle chová jinak. Je drzá a ničeho se nebojí, ale v tu chvíli byla zaskočená, ustrašená a nebyla to ta Amy „hrdinka.“ Byla jiná. Hodně mě to zaskočilo a ještě více, že byla bosa! To šla v listopadové noci, v studené noci bosa!? Ta myšlenka mě doháněla k šílenství. Musela jsem se uklidnit. Sedla jsem si ke svému akvárku,  k mojí závojnatce Tully a tiše na ní promluvila.„Ahoj,zlatíčko.“ Vyvalila na mě svoje obrovské bulvy a celkem nešikovně připlavala ke mně. No jo, byla trochu vykrmená, ale nikdo o mém Tully nebude říkat, že je tlustá! Jednou  to řekla Amy a dost jsem se na ní naštvala.„Hele, Tully, zkus občas držet dietu.“ A se smíchem na něj zaklepala přes sklo. Pak to opakovala celý den, myslela jsem, že ji každou chvíli chytnu pod krkem a zasyčím:„Drž už k sakru tu svou klapačku a pomlč o mé rybě! Jaké by to bylo asi tobě, kdybych o tvém koni tohle říkala.Taky není zrovinka dokonalý!“„Hele, Taurisi, nepřejídej se tím senem! Neřekla bych, že ho potřebuješ! Určitě by ses taky naštvala.“ Snažila jsem se uvolnit a nemyslet chvíli na nic. Dívala jsem se, jak Tullyho zlaté šupinky se zablýskly. Třepotal se svou krásnou rozvětvenou ploutví. Byl překrásný. Když připlul ke dnu, vypadalo to, jako kdyby se po něm koulel. Poté se schoval do řas a koukal na mě ze svého úkrytu. Konečně jsem se odtrhla od mého mazlíčka a lehla si do postele. Pořádně jsem se uvelebilav peřinách a zavřela oči ke spánku…

Ačkoliv už jsem spala, byla jsem zřejmě částečně vzhůru . Bylo to jako něco mezi životem a smrtí, jako něco mezi nebem a zemí, jako ráno a noc. Spala jsem, ale vnímala jsem věci kolem sebe. Před očima se mi promítal sen jako nějaký film a přitom jsem naslouchala uklidňujícímu bublání a bzučení filtru v akvárku.Uslyšela jsem ránu. Náhlou a hlasitou. Prudce jsem sebou trhla a otevřela oči do tmy. Mlčky jsem se připlížila k oknu, od kterého se rána ozvala.Nikdo tam nebyl, jen temnota noci a měsíc zářící na obloze pokryté svitem hvězd. Zářil silně jako slunce. Dokonce na malou chvíli jsem myslela, že je to slunce, slunce noci. Stejně tak silné, stejně tak mocné a krásné. Tiše jsem přešla zpátky k posteli chystajíc se znovu ulehnout. Náhle mě zarazila další rána, mocnější a hlasitější. Ztuhla jsem a nepozorovaně se podívala směrem k oknu. Pomalu jsem se otočila a leknutím vyjekla. Za oknem někdo byl. Jeho tvář byla ozářena září měsíce. Vylekaně jsem koukala. Byla jsem ztuhlá a neschopná pohybu. Postava se pohnula a zabušila na okno. Stále se usmívala a k jejímu úsměvu i zamávala. Byla příliš velká tma, ani silný svit úplňkového měsíce ji neosvětlil dostatečně, abych mohla rozeznat, kdo to je. Instinkt pudu sebezáchovy mi říkal  „uteč!“, ale mé podvědomí a zvědavost byly silnější.

Mé nohy, které byly ještě před chvílí ztuhlé a neschopné pohybu, vykročily k oknu.V břiše se mi rozšířil nepříjemný pocit. Plížila jsem se stále blíže a blíže k oknu. Náhle jsem se zastavila, byla to Amy!Chvíli jsem váhala, ale po chvíli jsem otevřela okno a Amy bleskurychle skočila do  mého pokoje. Tiše se zachechtala, než mě konečně pozdravila.„Teď vypadáš jako kreveta!“Oznámila s úsměvem.„Hahaha! Moc vtipný, co tady děláš, ty magore!?“ Jízlivě jsem se na ni usmála.„Co se zase mračíš?“ Prohlásila utahaně. Popadla jsem ji za ramena a prudce s ní zatřásla.„Amy, ty ses musela úplně zcvoknout, vždyť jsou dvě hodiny ráno a ty mi klepeš na okno!“ V tu chvíli jsem si připadala jako had syčící na svou oběť.„Já vím, ale když jsme byly malé, říkala jsi, že k vám můžu kdykoli přijít, a navíc jsem se musela ujistit, že jsi v pořádku. Jsme přeci nejlepší kamarádky, ne?! Pokusila se o křivý úsměv. Stále nevěřícně jsem se na ni dívala a ona začala pomalu sklápět hlavu a dívat se do země.„Ne, mě to ani nevadí, když se nad tím takhle zamyslím, ale je to trochu divný a hrozně si mě vyděsila!“„Jsme propojené jako sestry, myslela jsem na tebe a zdálo se mi, že máš starosti, tak jsem přišla.“ Řekla a znovu ke mně vzhlédla. Věnovala jsem jí krátký a široký úsměv.„Jsem tak ráda, že mám tak hodnou a starostlivou kamarádku.“ Šeptla jsem jí do ucha a pevně ji objala.

„Já taky….“ Odvětila a s námahou se ode mě odtrhla.„Dnes tu můžeš zůstat“ Chvíli jsem se odmlčela a větu nechala ve vzduchu a až poté dodala: „Jestli chceš…“

Její úsměv se ještě rozzářil a s velkou radostí málem vykřikla.„Jo, tak jo.“„Půjdu pro nějakou deku a matraci.“ Jen přikývla a já se ještě po ní ohlédla. Teď nastalo hledání. Matrace by měla být ve skříni na chodbě, ale skříň je plná zbytečností a těžko se tam dá něco najít. Musela jsem vyházet všechny věci, abych ji našla. Asi po dvacetiminutovém hledání jsem ji našla a i s polštářem a dekami jsem odhopsala do pokoje jako nějaký králík. Věci jsem rozprostřela na zemi a Amy začala nafukovat matraci. Když bylo vše připraveno, došla jsem do kuchyně pro popcorn a kolu, abycom se mohly dívat na filmy. Přeci film bez koly a popcornu, co to je?! Tully si plaval v akvárku a nespouštěl z nás oči. Tiše jsem chňapla po ovladači a zapnula televizi. Amy se uvelebila na zemi a zavrtala se do deky jako nějaký krtek. Musela jsem televizi velmi ztišit, protože máma a Jenny dávno spaly. Ze sestřina pokoje bylo slyšet hlasité oddechování, ale myslím, že to nebyla Jenny. Byla to její doga Amanda.

Opatrně jsem nahlédla do pokoje a hned u dveří byla rozvalená na zádech a z huby jí tekly sliny. Znechuceně jsem zakroutila hlavou. Když už jsem se i já uvelebila v posteli s miskou popcornu v ruce, Amy vstala a podivně se zahleděla z okna. Šlachy měla napnuté a zorničky se jí zužily do tenkých linek.Dost mě to znepokojilo, ale ještě více mě polekalo, když Amy zasyčela a v jejích zelených očích Se objevil záblesk. Byl děsivý, dravý a zářivý jako úplňkový měsíc svítící na noční obloze. Vypadala, že každou chvíli zaútočí, raději jsem couvla. Stále bez mrknutí nespouštěla oči z temnoty za oknem.„Amy…? Šeptla jsem, docela mi naháněla strach, ale nereagovala. Raději už jsem nemluvila. Jen jsem ji pozorovala a její děsivé zasyčení se mi stále ozývalo hlavou. Další zasyčení bylo ještě varovnější, ještě strašidelnější a ještě nemilosrdnější. Ohrnula pysky a já spatřila zablýsknutí jejích špičáků. Po chvíli se její napnuté tělo trochu uvolnilo, ale stále ostražitě a bedlivě hleděla ven.V břiše se mi opět rozhemžila a roztřepovala vílí křídla. Připadala jsem si, jako kdyby do mě vlezlo hejno víl a lochtaly mě. Amy se konečně odtrhla od okna a s ustaraným pohledem se na mě zadívala. Zděšením jsem couvla a upustila mísu s popcornem. Náhle odvrátila pohled a sesbírala všechen popcorn po zemi.„Ellie, promiň, jen jsem se zamyslela, můžeme dokoukat ten film.“ Usmála se a dělala, že se nic nestalo.

Nebyla jsem schopna slova. Ta úvaha o sledování mé kamarádky byl naprostý nesmysl, protože teď jsem měla z Amy přímo husí kůži a bála jsem se s ní být o samotě. Raději jsem nic neříkala,věděla jsem, že z Amy nic nedostanu, proto jsem jen kývla. Avšak na film jsem se vůbec nedívala, protože jsem vytrvale sledovala moji kamarádku. V televizi běžela nějaká komedie a Amy se válela smíchy. Pečlivě jsem si prohlídla její zuby, ale po ostrých špičácích ani stopy. Poté jsem se zahleděla na její paže, na kterých ještě před chvílí byly šlachy a svaly napnuté jako struny. Záblesk a zúžené zorničky v jejích zelených očích už zmizely. Byl tam jen odlesk jiskřivých očí staré Amy. I syčení ztichlo. Vypadala úplně jako dříve, ale můj pohled na ni byl jiný. Zkoumala jsem ji jako pod mikroskopem. Nejspíše ucítila můj pohled a otočila se.Raději jsem ucukla zrakem do rohu pokoje. Pousmála se, ale škodolibě. Znovu mi naskočila husí kůže. Nejspíš ji mé ucuknutí zraku přesvědčilo, že se dívám jinam. Po chvíli se otočila a dál sledovala film.