Tajemná kniha - 2. kapitola

Kapitola 2

S Amy je to k nevydržení! Je ke mně tak bezohledná a zlá! Avšak nejvíce co mě trápí, je proč..? Proč je taková a co to znamení? To už se nechává i tetovat? Řekla bych, že by to její máma nedovolila. Je to divný, to vše kolem ní a ještě divnější je, že se změnila jak povahově, tak i vzhledově. Má rudější vlasy, její oči až nepřirozeně září a občas se zdá, jako kdyby se jí rozšiřovaly a zužovaly panenky. Ne, že by její krásné oči nedělaly s klukama divy, ale až takhle? A…

„Slečno Adamsová, už zase se nesoustředíte na učivo? Věnujte se teď prosím literatuře a ne něčemu jinému!“Zavrtěla jsem hlavou a rychle se probrala z mých myšlenek k napomenutí učitelky. „Přijďte za mnou o přestávce do kabinetu literatury, ano!?“ Zvýšila hlas se snahou ho udělat co nejpřísnější a nejpevnější.„Aaa…ano.“ Jen přikývla a pokračovala ve výkladu. Raději už jsem se soustředila na povídání učitelky a Amy s jejím podivným chováním chvíli nechala v koutu mé mysli. Celkem nevím ani proč ta hodina tak rychle uběhla, ale teď mě čekalo jediné. Hrůzostrašný kabinet a kázání o správném chování. Chtěla jsem to mít už za sebou, a tak jsem si trochu pospíšila. V kabinetě už seděla paní učitelka a bylo zřejmé, že mě už čekala, protože než jsem vešla, hleděla ke dveřím. „Posaď se, Ellie,“ řekla tichým, uklidňujícím a vlídným hlasem. Dost mě to udivilo, protože mě vždy oslovuje „slečno Adamsová“. Nejistě jsem usedla na měkkou pohovku a ona spustila. Nevím ani pořádně, co říkala, stačilo pouze občas přikývnout, říct „hmmmm “, a nebo se jen lehce usmát. Zvolila jsem první variantu. Když se odmlčela, jen jsem přikývla a ona vykládala dál. Nevím, jak to dokážu, ale věděla jsem, co říká, a přitom jsem jí vůbec nevnímala. Uuufff! Vydechla jsem, když jsem dovřela dveře. Konečně jsem vylezla z toho pekla učitelského kabinetu a mohla se nadechnout čerstvého vzduchu, uvolnění a svobody. Cítila jsem se jako kdyby mě právě pustili z vězení. „Ach, ta svoboda,“ zamumlala jsem si pod vousy a přitom se protáhla. Mlčky jsem šplhala do nekonečného schodiště na další hodinu a při tom se mi zjevovalo Amyno znamení. Divné, všelijak zakroucené a působící čarovně až magicky. Došlo mi to! Vždyť odpověď mám přímo před nosem! Oko. Kočičí oko. Amy něco skrývá, nevím sice co, ale přijdu na to! Na to tajemství…

Milý deníčku,

Amy se chová jako husa, je to fakt nesnesitelný a myslím, že už mě nemá ráda. Něco skrývá, něco velkého. Vím to! Prostě to vím a přijdu na to, co to je a proč se chová takhle hnusně! Nevím proč, ale vždycky, když nad tím přemýšlím, někdo mě vyruší, ale naštěstí teď sedím ve školní knihovně a nikdo mě rušit nemůže… .Když jsem šla na tělák, uviděla jsem to její tetování, znamení nebo co to je, ale je to prostě divný, nevím, co mám dělat, a tak jsem se rozhodla ji špehovat….. Jasně, vím, je to trochu na hlavu, ale snad se mi podaří ji odhalit.…Chci znát to tajemství.“Zavřela jsem svůj deník a šla na další hodinu. Teď jsme měli mít chemii a já jsem ve dvojici s Amy!! Budu ráda, když tuhle prokletou hodinu přežiji. Usedla jsem vedle ní do lavice. Jen se na mě usmála. Spíš přívětivě než jízlivě. Avšak jáí úsměv neoplatila. Stále jsem byla naštvaná z toho, jak se ke mně chovala. Bodá mě u srdce, když se hádáme...

Hodina rychle uběhla a já konečně mohla jít domů. Myslela jsem si, že to bude horší, ale Amy se chovala úplně normálně. Šla jsem domů zkratkou, kterou jsme vždy s Amy chodívaly k nám, ale teď jsem po ní kráčela sama.Vítr mi foukal do havraních vlasů, jež mi padaly do očí, a já se vznášela s myšlenkami v mé hlavě. Byla jsem mimo realitu a ani jsem si neuvědomila, že už jsem skoro doma. Byla už skoro tma a denní oblohu plnou záře vystřídala tajuplnost noci a hvězdy. Otevřela jsem dveře našeho domu a potichu je zase zavřela. Máma s mojí mladší sestrou Jenny seděla u televize a dívaly se na nějaký seriál. Jako obvykle.

Raději jsem rovnou zamířila do svého pokoje, Jenny nemá ráda, když je ruším.Otevřela jsem dveře a leknutím nadskočila. Na mé posteli seděla nějaká postava. Srdce se mi rozbušilo a nohy nebyly schopny pohybu. Byla jsem jako přimražená k zemi. Chtěla jsem zařvat, ale hlasivky odmítaly poslušnost. Z mého hrdla se ozvalo pouhé chraplavé a koktavé: „ Kdo jsi?“ Postava se zvedla a zamířila ke mně téměř neslyšitelným krokem. Byla zahalena tmou, což mě ještě více děsilo. Viděla jsem jen její stín. Byla blíže a stále přibližovala. Náhlé světlo mě zaštípalo do očí, že jsem je musela zavřít. Pomalu jsem je otevřela a údivem vyjekla. Přede mnou stála Amy a s pobaveným úsměvem se na mě dívala. Oči jí jiskřily jako malé plamínky a stále je ze mě nespouštěla.„Co tady děláš?“ Promluvila jsem do ticha mého pokoje.„No a není to náhodou jedno?“Zase ta její arogance! Sevřela jsem pěsti, abych potlačila výbuch vzteku.„No dobře, nemohla jsem usnout, protože jsem se v poslední době k tobě chovala hnusně a se špatným svědomím se mi blbě usíná.“ Prohlásila s přívětivým mrknutím.

Tahle věta mě naprosto vyvedla z míry.„A jak ses sem k sakru dostala?!“ Její úsměv náhle zmizel.„No…“ zakoktala.Odvrátila zrak a se smutným pohledem se zahleděla na své bosé nohy. Až v tuto chvíli jsem si uvědomila, že je bosa!„Amy, s tebou se něco děje a mě strašně mrzí, když se hádáme a má nejlepší kamarádka se mi nechce ani svěřit!“ Na malou chvíli se naše pohledy střetly. Ta chvíle mě málem rozbrečela. Avšak ona stále mlčela.„Něco přede mnou skrýváš, já to vím! Proč mi to ale neřekneš,vždyť víš, že mně můžeš říct vše?!  Jsem přece tvá nejlepší kamarádka.“„Já ti to nemůžu říct, i když mě to tíží a nejraději bych ti to řekla, ale neboj, jednou ti to řeknu. Až budeš na tom stejně jako já.“ Nechápavě jsem k ní vzhlédla a chystala se k rychlé odpovědi,  ale její hlas mě zarazil.„Promiň….,“ šeptla pouze. Chtěla jsem odejít. Jít od ní pryč. Náhle mě objala.„Každý z nás má dar od Gaia a ty ho máš také. Jednou, jednou, až se ti objeví tohle,“ vyhrnula si rukáv a ukázala na své znamení, „poznáš svůj dar.“

Naposledy mě stiskla a odstoupila dále. Mluvila podivně a až příliš moudře, takovou Amy neznám a velmi mě to zaskočilo. Lehce se usmála a řekla: „ Doprovodíš mě dolů?“ Jen jsem přikývla a otevřela dveře od mého pokoje. Mé zaskočení stále ještě přetrvávalo a její slova se mi honila hlavou. „Tak ahoj. A nezapomeň na to, co jsem ti řekla.“ Pozvedla jsem obočí a její zelené oči se střetly s těmi mými.„Ahoj,“ řekla jsem tiše a snažila se o úsměv. Mrkla na mě, pohodila svými zrzavými vlasy a zmizela ve tmě.