Tajemná kniha - 1. kapitola

Vážení rodiče a žáci,

máte jedinečnou možnost začíst se do tajemné knihy od záhadného autora. Tento autor je naším žákem či žačkou, a zatím si přeje zůstat v anonymitě. V současné době píše knihu, která ještě nemá jméno. Každý z vás, kdo se začte do úvodní kapitoly, může poslat autorovi návrh jména pro celou knihu. 

Jako návštěvníci našeho školního webu budete mít výjimečnou možnost - čtení na pokračovaní. 

Každý týden zde uveřejníme celou jednu kapitolu z knihy.

Můžete tak číst na pokračování napínavé čtení. Pokud byste měli připomínky, vzkazy pro autora, či přímo nápad na název knihy, pište zprávu na simandlova@zsweberova.cz

Pokud budete toužit poznat našeho šikovného a tajemného autora, jste zváni v březnu do Městské knihovny Smíchov, kde se bude konat autorské čtení


Prolog

Jednou se to stane...To o čem lidé mluví už staletí možná i tisíciletí. To čeho se lidé obávají, to co buď přijde teď nebo později… To, co musí jednou přijít, ať chcete nebo ne ... KONEC SVĚTA…

Možná si říkáte, to je blbost! Možná máte pravdu, ale možná ne.

Vždy je tu nějaká naděje, ale i ta zbylá procenta, co říkají: ANO, stane se to!!“ Proto, kdyby se toto opravdu stalo, myslím, že by to vypadalo takto:

Šla jsem tichým a plouživým krokem. Všude bylo ticho jako v hrobě, jediné co bylo slyšet, byly mé kroky. Tiché a plouživé. Vypadala jsem jako stín. Stín, který se plížil nocí a hledal útěchu. Útěchu, která by mu pomohla se vzpamatovat a zjistit, co se vlastně stalo…Mé havraní vlasy mi padaly do očí, že jsem neviděla na cestu a občas jsem i klopýtla. Nevěděla jsem, kam jdu ani kam chci jít, věděla jsem jediné, že chci najít dalšího člověka a ujistit se, že je více lidí, kteří to přežili. Šla jsem lesem, tedy bývalým lesem. Teď z něj zbyl jen popel, prach a zbylé doutnající listy. Každým krokem mi cosi křupalo pod nohama, nebyl to jen popel a uhlíky dřeva, byly to domy i těla. Konečně jsem dorazila do města. Domy byly prázdné, auta ohořelá a některá ještě hořela. Byl to příšerný pohled…..Pohled na tento prázdný, krutý svět. Ten pohled byl stejně hrozný jako má bolest, která mi každým nádechem vystřelovala do plic. Špatně se mi dýchalo kvůli prachu a jiskrám, které ještě od výbuchu poletovaly vzduchem.

Poslední, co si pamatuji, byla záře. Záře na nebi, která pálila do očí. Poté jsem se probudila a svět vypadal jako jedno velké pohřebiště. Při té vzpomínce mi běhá mráz po zádech. Šla jsem dál s nadějí, že někoho potkám a zjistím, co se to děje…….

Do očí se mi hrnuly slzy při pohledu na ohořelé kmeny stromů a spálenou přírodu. Tam někde uvnitř jsem doufala, že tohle, co vidím, je jen noční můra. Mohla jsem však jen přihlížet té hrůze, co byla kolem mě. Bála jsem se a můj strach mě nepříjemně lochtal v žaludku. Najednou jsem cítila otřes. Otřes půdy, který mě povalil na zem. Domy, které stály už jen silou vůle, se řítily k zemi. Spatřila jsem zář. Ta zář mi byla povědomá. Byla stejná jako ta před tím, ale byla silnější a více pálila do očí. Proti světlu, jež mi svítilo do očí, jsem přivřela oči. Země se stále více a více otřásala a já věděla, je konec

Otevřela jsem oči. Neviděla jsem nic, jen tmu. „Jsem snad mrtvá?“ Ozvalo se mou myslí. Poznala jsem to místo, to teplo a tu vůni. Byla jsem ve svém pokoji a celá upocená se vrtěla v posteli. Přikryla jsem se odkopanou dekou a s posledním výdechem znovu usnula...

Kapitola 1

Milý deníčku,

 včera se mi zdál dost děsný sen. Byl tak strašidelný, že mi jde mráz po zádech ještě teď! Dneska píšeme test z dějepisu a mám z toho nahnáno, ale myslím, že to zvládnu. Zdá se mi, že Amy se chová v poslední době nějak divně, tak jsem se jí rozhodla prokouknout, ale…….

„Slečno Adamsová! Přestaňte si psát a začněte se věnovat hodině literatury!“ „Heh?!“ Leknutím jsem zatřepala hlavou. „Ellie, soustřeď se, zítra z toho budeme  psát test!“ Šeptla má kamarádka Amy. „Ach, jooooo!!!“ Zabručela jsem si pod vousy. Zase Amy a to její šprtání!! Učitelka dál odříkávala o nějakých spisovatelích a já si mohla v klidu přemýšlet o tom, co se s Amy děje. Je to divný, zdá se mi, že je nějaká opatrná, protivná a nedůvěřivá. Že by s ní puberta začala mávat až teď? Hlavou se mi honilo nespočet otázek, že jsem neslyšela ani kousek učitelčina výkladu. 

Zazvonilo a já vylítla z lavice jako střelená a běžela za Amy na tělocvik. „Amy, děje se něco?“ „Ne, co by se mělo dít?“Odsekla svou odpověď jako kus ledu, až jsem se lekla. „Já jen, že se mi v poslední době zdáš trochu jiná.“

„Jak to myslíš?“Hodila po mně mrazivým pohledem. Srdce mi nadskočilo a rozbušilo se závodní  rychlostí. Nemám ráda, když se hádáme, obzvlášť teď. „No, nějaká……..“ „Jaká?“ Znovu po mně hodila mrazivým pohledem, raději jsem odvrátila zrak do země.

„No!“ Zvýšila hlas a při tom lehce podupovala špičkou chodidla, to mě ještě více znervóznilo.  Konečně jsem se odvážila jí pohlédnout do očí. Byly chladné a plné zlosti. Jiskřily jako oheň.  Můj psí pohled jí možná trochu uklidnil, protože se její dech beroucí výraz zmírnil.

„Divná….. “ Opatrně jsem zašeptala. Děsila mě, hlavně když je takováhle. Její pohled ztvrdnul.V očích jí zlostně zajiskřilo, otočila oči v sloup a s dupajícím krokem odkráčela pryč. Když jsem vešla s ohromnou opatrností do dívčích šaten, Amy se po mně nenápadně  otočila.  Svlékala si svou blůzu a v tom jsem to spatřila. Znamení či tetování na její paži. Mělo spirálovitý, různě propojující tvar a uprostřed něj bylo cosi…….Něco divného….Zaostřila jsem a vypadalo to jako……..jako oko. Kočičí oko. Ten úvar se táhnul po celé paži. Amy se na mě otočila a se škodolibým úšklebkem mě probodla svým pronikavým zachechtáním. „Co zíráš?“ řekla a odkráčela.

Začínám si myslet, že se z mé nejlepší kamarádky stává zrůda! Taková ta mrcha, co jen uráží a posmívá se! Rozhodla jsem se to ignorovat a obejít ji jako cizího člověka bez povšimnutí...